Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už je to venku čtvrt roku a tady se zase nic neděje!? Takže je to zase na MI, jelikož tato deska si pouhých pár "shoutů" nezaslouží. Proč? Protože je naprosto skvělá a není na ní křivé noty. Navenek se výrazově nic oproti posledním deskám SOEN nezměnilo, ale jak už bylo předesláno, letos to sedlo tak, že ač jako vyhlášený kat hledám sebemenší důvod, nemohu tnout ani do přerostlého nehtu na prostředníku pravé ruky. I ten je zastřižený do hladké rovinky. "Lykaia" skvělá, "Lotus" párkrát zadřel, ale taky paráda. "Imperial" však obě desky zazdil do Daliborky i s houslema, které se mihnou ve třech skladbách.
Písničky. Vše je podřízeno nerušenému poslechu. Žádné vystupující killer riffy, při kterých i Reaper skáče jako pominutý (i když?), žádné rušivé aranže, neslyším umělé vyhrávky. Každé sólo padne jak ... čekali jste "prdel na...", co? Ne. Žádná klišé na Metalopolis nevedeme. Poslech plyne hladce, jak lubrikované přirážení v tunýlku. Třičtvrtěhodinová blažená tantrická cesta bez jakéhokoliv odporu. Nosné melodie by unesly i Morandiho viadukt. Kdybych uměl zpívat aspoň tak dobře jako Darkmoor, pěju celou dobu s Ekelöfem.
Asi se nejde vyhnout konstatování, že to více než v minulosti stojí na Joelovi. Jenže ten chlap ví, že nemá bůhvíjaký rozsah, ví, kde má mantinely a hlavně ví, jak se svým lahodně barevným nástrojem zacházet. Pokud zajde ke svému limitu, má to pod absolutní kontrolou. Má úžasné charisma a umí svůj projev narvat melancholií. Naprosto přirozenou melancholií. Kdysi to zvládal třeba Renkse.
"Objektivní" výtky se mohou nabízet. Je to málo "prog", je to příliš "voice" orientované, je to poslechově nadmíru přístupné, je v tom ztráta ambice rovnat se pradávným vzorům TOOL... a kdovíco ještě. Ovšem to nejsou výtky, nýbrž charakteristika. Za mě osobně je to plný kotel, ač z poslední "Fortune" je už cítit výrazný chill out. A závěrem pozvedněmež obočí nad premisou, že politika do metalu nepatří:
A jak to slyšíte vy? Chrlte taktéž superlativy, než to smažou!
Chtěl jsem cokoliv doplnit k hlavní recenzi, ale marná sláva, je tam vše dokonale shrnuté. Jedna z mála metalových věcí, co mě za poslední léta chytla za srdíčko.
Původně jsem chtěl dát devět, neb si chci uchovat tvář přísného hnidopicha, který dává absolutorium jen nesmrtelným zápisům, ale přihazuji nakonec půl bodu navíc, protože mé vokální schopnosti jsou na tom lépe než u Shnoffa a "Imperial" tím dostává další rozměr. Čili...
17. dubna 2021
Noisy
7,5 / 10
S "Imperial" mám vlastně jen jediný problém, což je skutečnost, že od SOEN očekávám vždy něco nadprůměrného, když už ne přímo mimořádného. Takže deska, která by od nějaké neznámé skupiny hodně příjemně potěšila, v tomto případě tak nějak nestačí. SOEN nenahráli vůbec špatné album, v množství příjemných skladeb se dokonce blýskne několik opravdu dobrých, jen to je takové normální, bez oné mimořádnosti, na kterou jsem se těšil.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.