Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už je to venku čtvrt roku a tady se zase nic neděje!? Takže je to zase na MI, jelikož tato deska si pouhých pár "shoutů" nezaslouží. Proč? Protože je naprosto skvělá a není na ní křivé noty. Navenek se výrazově nic oproti posledním deskám SOEN nezměnilo, ale jak už bylo předesláno, letos to sedlo tak, že ač jako vyhlášený kat hledám sebemenší důvod, nemohu tnout ani do přerostlého nehtu na prostředníku pravé ruky. I ten je zastřižený do hladké rovinky. "Lykaia" skvělá, "Lotus" párkrát zadřel, ale taky paráda. "Imperial" však obě desky zazdil do Daliborky i s houslema, které se mihnou ve třech skladbách.
Písničky. Vše je podřízeno nerušenému poslechu. Žádné vystupující killer riffy, při kterých i Reaper skáče jako pominutý (i když?), žádné rušivé aranže, neslyším umělé vyhrávky. Každé sólo padne jak ... čekali jste "prdel na...", co? Ne. Žádná klišé na Metalopolis nevedeme. Poslech plyne hladce, jak lubrikované přirážení v tunýlku. Třičtvrtěhodinová blažená tantrická cesta bez jakéhokoliv odporu. Nosné melodie by unesly i Morandiho viadukt. Kdybych uměl zpívat aspoň tak dobře jako Darkmoor, pěju celou dobu s Ekelöfem.
Asi se nejde vyhnout konstatování, že to více než v minulosti stojí na Joelovi. Jenže ten chlap ví, že nemá bůhvíjaký rozsah, ví, kde má mantinely a hlavně ví, jak se svým lahodně barevným nástrojem zacházet. Pokud zajde ke svému limitu, má to pod absolutní kontrolou. Má úžasné charisma a umí svůj projev narvat melancholií. Naprosto přirozenou melancholií. Kdysi to zvládal třeba Renkse.
"Objektivní" výtky se mohou nabízet. Je to málo "prog", je to příliš "voice" orientované, je to poslechově nadmíru přístupné, je v tom ztráta ambice rovnat se pradávným vzorům TOOL... a kdovíco ještě. Ovšem to nejsou výtky, nýbrž charakteristika. Za mě osobně je to plný kotel, ač z poslední "Fortune" je už cítit výrazný chill out. A závěrem pozvedněmež obočí nad premisou, že politika do metalu nepatří:
A jak to slyšíte vy? Chrlte taktéž superlativy, než to smažou!
Chtěl jsem cokoliv doplnit k hlavní recenzi, ale marná sláva, je tam vše dokonale shrnuté. Jedna z mála metalových věcí, co mě za poslední léta chytla za srdíčko.
Původně jsem chtěl dát devět, neb si chci uchovat tvář přísného hnidopicha, který dává absolutorium jen nesmrtelným zápisům, ale přihazuji nakonec půl bodu navíc, protože mé vokální schopnosti jsou na tom lépe než u Shnoffa a "Imperial" tím dostává další rozměr. Čili...
17. dubna 2021
Noisy
7,5 / 10
S "Imperial" mám vlastně jen jediný problém, což je skutečnost, že od SOEN očekávám vždy něco nadprůměrného, když už ne přímo mimořádného. Takže deska, která by od nějaké neznámé skupiny hodně příjemně potěšila, v tomto případě tak nějak nestačí. SOEN nenahráli vůbec špatné album, v množství příjemných skladeb se dokonce blýskne několik opravdu dobrých, jen to je takové normální, bez oné mimořádnosti, na kterou jsem se těšil.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.